Reklama
 
Blog | Jaromír Čtrnáctý

Díky, pane Michale

Táhne mi na dvacet sedm, před zhruba rokem jsem dodělal výšku, zhruba dva roky pracuju, v létě se žením, zvykám si starat se sám o sebe, když mám čas, tak se zajímám o dění kolem sebe a dosud jsem se nemusel vzdát ideálů o tom, že žijeme v docela dobré době, v docela dobré společnosti a že se přece jen vyplatí být poctivý. Nedávno jsem ale byl nucen si připomenout, že o „skutečném životě“ toho vím pořád dost málo.

Na nedávném školení jsem potkal jednoho člověka, říkejme mu třeba pan Michal. Jeho příběh zde převyprávím velmi stručně a neúplně, ale i to málo, co jsem slyšel, mi docela stačilo.

Pan Michal je nenápadný, menší, hubený zhruba pětačtyřicetiletý muž, silný kuřák. Před několika lety vlastnil větší stavební firmu a pracoval na významných zakázkách, například stavbě univerzitního areálu v jednom nejmenovaném městě. Dlouhodobě mu však vadil  nepsaný zvyk tu menších, tu větších úplatků pro úředníky státní správy a odmítal se na něm podílet, nemluvě o nepoctivém provádění stavebních prací subdodavateli atd. Když si během stavby univerzitního centra řekl rozhodující úředník o další úplatek v řádu milionů, přestalo ho to bavit, z firmy odešel a přestal dělat na velkých zakázkách. Namísto toho chtěl s kolegou založit menší stavební firmu o dvou lidech, která by se živila drobnějšími pracemi na stavbách rodinných domů. Na leasing pořídil bagr a dodávku, postupně je splácel a chystal se znovu postavit na nohy. Během jednoho výkopu omylem překopl telefonní kabel, který nebyl zakreslen v plánech. Nehodu okamžitě oznámil Telecomu, zastavil práce, poskytl veškerou součinnost. Přesto byl nakonec obviněn z trestného činu obecného ohrožení, odsouzen a dostal 40 dní natvrdo. Zanedlouho poté mu někdo ukradl jak dodávku, tak bagr, který byl již téměř splacený. Krádež oznámil na policii, tak však k pátrání přistupovala hodně laxně – proto se rozhodl pátrat na vlastní pěst. Dodávku našel nakonec ve sběrných surovinách zpola rozebranou a o bagru se ke svému překvapení dozvěděl, že mu jej ukradl jeho společník. Přestože policii vše oznámil a předložil důkazy, vyšetřování nebylo dovedeno do konce, bagr zpátky nedostal a jeho „společník“ zůstal nepotrestán. I tuto firmu musel tedy položit a nechal se zaměstnat jako opravář traktorů, kde pracuje za 4000 Kč týdně výrazně déle, než 8 hodin denně a výplata mu často chodí se zpožděním. Jak sám říkal, dávno ztratil jakékoli iluze. „My si tady budeme hrát na nějakou demokracii a právní stát…o Rusku se to aspoň ví“. Na školení přijel v otřískané felicii a v keckách, které si koupil specielně kvůli školení. Jinak slušnější boty nemá a možná ani nepotřebuje.

Pro mě, který jsem chodil do skauta, s finanční podporou rodičů vystudoval vysokou školu a našel slušně placenou práci s dobrými kolegy a férovým šéfem, to zní tak trochu jako příběh z jiné planety. Pozitivní a inspirativní na tom všem byla však jedna věc. Pan Michal mi tohle nevyprávěl proto, že by si stěžoval. Na všechny tyhle příhody vlastně přišla řeč mimochodem – původně jsme se totiž začali bavit o něčem docela jiném. Pan Michal po večerech a víkendech promýšlí a svépomocí staví vlastní prototyp pasivního domu. Domu, který by vyžadoval minimální provozní náklady na vytápění a energii – avšak při využití co nejjednodušších postupů nezávislých na moderních technologiích rekuperace, výměníků, automatické termoregulace a dalších vymožeností. Jeho snem je malý kompaktní domek 4+1, který bez pomoci drahých moderních technologií zajistí komfortní bydlení s minimálními provozními náklady. Vadí mu, že mladé páry a mladé rodiny se musí zadlužit hypotékou často na desítky let dopředu, aby si pořídily často nekvalitní tzv. „moderní byty“ za dva, tři nebo čtyři miliony korun. Jeho pasivní dům by se měl vejít do milionu. Vše, co se týče úsporného a pasivního stavebnictví ho zajímá – právě proto se přihlásil na ono školení, navzdory protestům svého současného zaměstnavatele.

Reklama

Jsem rád, že jsme se s panem Michalem dali náhodou do řeči a jsem vděčný za tenhle zprostředkovaný„kontakt s realitou“. Doufám, že nic podobného nebudu muset v budoucnu řešit a pokud ano, že se se situací poperu alespoň z poloviny tak dobře, jako pan Michal. Klobouk dolů. Díky, pane Michale a držte se!