Každý z výše citovaných
protagonistů této čerstvé „kauzy“ má svůj díl pravdy. Lze pochopit, že Švýcarská
vláda je výsledkem referenda překvapena, či spíše zaskočena. Pravdu má bohužel
i pan předseda Strache v tom, že výsledek tohoto referenda nelze zamést
pod koberec. Strana Zelených jistě sklidí obdiv i posměch za okamžitou obhajobu
nedotknutelných lidských práv a svobod. A Lakhdar Ferrat se správně domnívá, že
minarety hrají v celém příběhu jen zástupnou roli. Stejně jako mnoho
dalších lidí cítí, že v této kauze nejde o názor většiny švýcarské
populace na stavbu minaretů, ale o její vztah k muslimské komunitě jako
takové.
Hnacím motorem tohoto referenda
(a živnou půdou pro švýcarskou krajní pravici, která referendum vyvolala) byl
dle mého názoru pocit ohrožení takzvanou „plíživou islamizací“ a snaha alespoň
symbolicky se tomuto nebezpečí postavit. Asi jen málokdo zpochybní, že obava
z postupné islamizace převážně křesťanské a sekulární Evropy je dnes
v mnoha zemích skutečností a že velké části z nás je představa
postupně se islamizující Evropy více či méně nepříjemná. Jinými slovy – ano,
mnoho z nás by bylo raději, kdyby se počet muslimů v Evropě dále
nezvyšoval, anebo abychom ho mohli alespoň nějakým způsobem regulovat. Pro
porozumění proč tomu tak je, je potřeba se zamyslet nad tím, jak dnes evropské
společnosti chápou samy sebe. Lidově řečeno: co vlastně znamená ono „my“, které
„oni“ tak ohrožují?
Myslím, že většina lidí má přirozenou tendenci chápat sama sebe jako příslušníka určité
skupiny či určitého společenství, přičemž součástí této jejich identity je
vědomí odlišnosti od ostatních skupin. V Evropě převládá identifikace s
„národním“ společenstvím (národem), přičemž pojem „národ“ je chápán dvěma
způsoby:
Etnický národ: Tento
přístup funguje podle nepsaného pravidla, že příslušníkem národa je ten, kdo se
narodil na daném území, mluví daným jazykem a nijak výrazně se neodlišuje od
většiny (vzhledem, barvou pleti, zvyky atd.). Toto pojetí národa v Evropě
v minulosti převažovalo, chápání národa jako etnické skupiny (v krajním
případě definované „krví“, „geny“ či „předky“) však mimo jiné vedlo ke dvěma
katastrofálním světovým válkám, jak píše ve svém článku Ian Buruma (Respekt
č.50/2009). Etnické pojetí národa (dosud) převládá například na Balkáně, kde je
výrazně podpořeno také náboženskou odlišností znepřátelených stran. Ve většině
evropských zemí (a podle mého názoru ve většině občanů jednotlivých evropských
států) však toto chápání národa přežívá dodnes.
Občanský národ: Toto
pojetí uznává za příslušníka národa toho, kdo žije na daném území, mluví daným
jazykem a sdílí základní společné hodnoty (dané jednak zvyky a tradicemi a
jednak základními zákonnými normami – Ústavou daného státu, Listinou základních
práv a svobod atd.). Barva pleti, náboženské vyznání ani etnický původ shodné s
„většinou“ zde nejsou podmínkou. Pokud vím, takové pojetí národa do značné míry
platí v tzv. přistěhovaleckých zemích (USA, Austrálie) či ve Francii, i
když i tady mělo a má své meze.
Identifikace jednotlivců se širší
skupinou lidí (s evropským společenstvím či dokonce s celým lidstvem)
zatím nehraje rozhodující roli a podle mého názoru ještě dlouhou dobu hrát
nebude. Většina lidí potřebuje „někam patřit“, být někde „doma“ – a příliš
široce chápané společenství jim tento pocit nepřináší.
Z výše uvedeného plyne, že
muslimové (ať již přistěhovalci, či potomci přistěhovalců v první či druhé
generaci, kteří jsou ve většině případů zároveň příslušníci odlišných etnických
skupin) nejsou většinovou společností přijímáni jako spoluobčané – jedni z nás
– buď vůbec, anebo jsou, ale pouze „podmínečně“, což by se dalo vyjádřit zhruba
tímto způsobem uvažování: „Přišli sem dobrovolně, měli by se tedy
v základních otázkách podřídit zdejším pravidlům. Pokud jejich zájmy a
tradice nebudou v rozporu s našimi, je mi jedno, že mají jinou barvu
pleti či jiné vyznání a můžu je chápat jako Francouze, Belgičany či Holanďany.“
Tento přístup nutně neznamená vykořenění muslimů (či obecně přistěhovalců) a
ztrátu jejich identity, ale musí být jasné, že v případě střetu zájmů máme
rozhodující slovo „my“, tedy většina původních obyvatel (a také že „my“
zůstaneme většinou s „právem veta“). Pokud ovšem žádný střet nenastane, dělení
na „my“ a „oni“ je zbytečné.
Dle mého názoru tedy existují
v současné době vedle sebe dva přístupy k pojetí „národa“ či
chcete-li společnosti, z nichž je ovšem ten první (etnické pojetí)
většinou vlád i nevládních organizací relativizován a zlehčován. Jinými slovy,
od tohoto pojetí národa se tiše ustupuje, a to ze dvou hlavních důvodů. Jednak
se má za to, že toto pojetí národa napáchalo v minulosti více škody než
užitku (krajním případem je německý nacismus), a proto je morálně správné se od
něj distancovat. To je řekněme důvod morální, etický. Snaha o relativizaci
významu etnického národního cítění má však také pragmatičtější rozměr: Tlak na
„promíchávání“ obyvatel a celosvětově se zvyšující objem migrace je
v současné době trend a fakt, přičemž tato migrace probíhá téměř výhradně
směrem z chudé části světa do té bohaté, tedy k nám. Ve světě
globalizace a otevřených hranic vede požadavek na etnicky homogenní společnost
žijící na geograficky vymezeném území nutně k omezením, represím,
nepokojům a v krajních případech až k etnickým čistkám. Výchova lidí
k toleranci a k opuštění konceptu etnického národa podobným
konfliktům předchází. Mimo jiné i proto tolik slyšíme o multikulturalismu, boji
proti xenofobii, rasismu atp.
Extrémním projevem tohoto ústupu
od „nacionalismu“ je prosazování pravidel typu: Ochrana práv menšin má
samozřejmou přednost před ochranou práv a zmírňováním obav většiny. Příslušníky
menšin nikdo nesmí nutit k integraci do většinové společnosti, mají
samozřejmé právo usadit se kdekoli a budovat zde vlastní společenství, pokud
jim to tak vyhovuje. A tak dále.
Tento přístup však klade na
běžného evropského „starousedlíka“ dost vysoké nároky. Pokud vezmeme
v úvahu situaci v ČR, spousta z nás bude mít myslím ještě
pěkných pár let problém chápat například občana černé pleti (kdybych použil
termín „černocha“, bylo by to špatně?) jako Čecha, i kdyby mluvil plynně česky
a byl plně „integrován“. Očekávat za této situace od „většiny“, že se vzdá
svého „domovského práva“ (které prý stejně nikdy neexistovalo) je příliš
optimistické. Prosazování ideálu multikulturalismu a tolerance a potlačování
diskuze o obavách „většiny“ v zájmu budoucnosti bez konfliktů však není
řešením problému, ale jeho zametáním pod koberec. Problém v podobě skrytých
obav z nového, neznámého a neřízeného tady je. A jestliže není a nebude řešen
pokud možno bez emocí a na oficiální úrovni, bude příležitostně – a čím dál
častěji – probublávat na povrch tak jako nyní ve Švýcarsku a bude stále více
živit různé populisty, extremisty a primitivy, podobně jako dnes v Nizozemí,
Maďarsku, Rakousku, Slovensku a koneckonců i České republice.
Ve Švýcarsku minulý týden nešlo o
minarety, stejně jako se ve Francii v minulých letech nejednalo o nošení
šátků ve veřejných institucích a ve sporu o výstavbu velké mešity ve Frankfurtu
nad Mohanem nešlo o zachování „tváře města“. Tyto a další spory jsou především
výrazem nereflektovaných obav většinové společnosti a nedostatku komunikace a
důvěry mezi „jimi“ a „námi“. V budoucnu tato dělicí čára „my-oni“ snad
přestane být důležitá a zmizí. Tvářit se však dnes, že tady není a nikdy
nebyla, ničemu nepomůže. Spíš naopak.