Reklama
 
Blog | Jaromír Čtrnáctý

Jeden den v životě

Aneb první půlrok práce v Německu za námi. Wie geht´s?

Pondělí, čtyři hodiny padesát minut ráno, podkrovní byt na okraji německo-polského města Görlitz 50 km severně od Liberce. Budík mě nutí vstát. Víkend byl příjemný, ale teď je holt čas jet do práce. Žena na sedmou do místní nemocnice, já na devátou do jedné poradenské firmy v Lipsku. Potichu se oblékám a vyrážím na nádraží. Ztichlý park, místní pivovar, lampy v ranní mlze. I love Mondays. V 5:40 vyjíždím směr Dresden a Leipzig. Cesta probíhá jako každý týden. Německé vlaky jsou rychlé, čisté a drahé – zhruba třikrát dražší, než ty naše. Chvíli se snažím opakovat si slovíčka z nastříhaných kartiček nebo si číst der Spiegel – tlustší německou obdobu Respektu – pak ale usínám a probouzím se až na místě.

Nádraží v Lipsku mě dosud nepřestalo fascinovat. Monumentální budova z doby císařského Německa, žula, sklo a ocel. Ohromný prostor oživený vlaky, moderními obchody, restauracemi, butiky… Vždy mám pocit, že jsem přijel nejméně do pětimilionové megapole a ne do města, které má sotva víc než půl milionu obyvatel. Je osm deset, dám si ještě jednu výbornou třešňovou buchtu v místní pobočce „Wiener Bäckerei“ a pak pěšky vyrážím do práce.

V naší firmě dělá 30 lidí – 26 Němců, 3 Francouzi a já. Docházku nikdo nehlídá, cíle, úkoly a termíny si musí stanovovat každý sám. Dnes mě čeká schůzka s ředitelem jedné firmy, o které si myslím, že by s námi mohla spolupracovat. Tak tedy tramvají a autobusem na místo určení. Komunikovat německy je pro mě pořád ještě dost namáhavé, ale dnes to jde dobře. Ředitel je vstřícný, chválí mou němčinu, přestože ona –ještě-ne-zcela-plynulá-je, já se dozvídám vše, co potřebuju a nakonec i něco navíc. Pan Kopetzky je po pradědečkovi původem z Čech. Po jednání mě autem veze zpátky na zastávku a přihazuje pár vtipů o Němcích. „Víte, jaká je největší pochvala, kterou Vám Němec může vyslovit? Když neřekne nic.“ Vtipné, ale na Němce, které jsem zatím poznal, to nesedí.

Reklama

V pět odpoledne mířím tramvají do domku na kraji města, kde mám pronajatou malou místnost v přízemí. Tramvaj projíždí přistěhovaleckou čtvrtí. Domy jsou tady trochu míň udržované a každý třetí člověk na ulici má tmavší pleť nebo muslimský šátek. Jako dlouholetý obyvatel „stoprocentně bílé“ Prahy z toho mám smíšené pocity.

Vítám se s mým domácím českým „ahoj“ a jdu vařit večeři. Úžasná postava, tenhle Wolfgang. Když jsem se nastěhoval, uvítal mě srdečným mailem psaným směsí češtiny a polštiny a nezapomněl zdůraznit, že nesouhlasí s Mnichovskou dohodou ani s nacismem. Dnes si ale nepopovídáme, protože v osm na mě na Skypu čeká další „kamarád“. Dvaasedmdesátiletý důchodce Gerhard ze Stuttgartu, který se v šedesáti začal jen tak pro zábavu učit česky a na internetu hledal někoho, s kým by si mohl češtinu trénovat. Dnes máme ale hodinu němčiny – já mluvím a on mě opravuje. Do postele se dostanu před půlnocí, před spaním se ještě dívám na filmy Clinta Eastwooda s německým dabingem a německými titulky.

Dnes skončil náš první půlrok v Německu. Jsme sice v cizině, bydlíme se ženou každý jinde, ještě neumíme pořádně jazyk a stýská se nám po domově, ale cítíme se tady dobře. Německo je svobodná a otevřená země. Nevím, jak dlouho tu ještě budeme, ani na kolik blbců nebo neonacistů tady narazíme. Ale za dnešní den patří všem, které jsem potkal, jedno veliké DANKE!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama