V poslední době jsem si všiml docela zajímavé věci. Hodně mladých lidí si stěžuje na to, že nemohou najít „toho pravého/tu pravou“ a přitom stále více lidí žije jako „singles“. Na první pohled docela zvláštní. Nabídka nezadaných osob opačného pohlaví je přece dnes určitě větší než dejme tomu před deseti, dvaceti lety. Takže najít druhou polovičku by mělo být teoreticky snadnější. Jenže to tak není. Místo toho se skupina singles, kteří „ne a ne najít“ spíš zvětšuje. Jak je to možné? Proč tolik vztahů nevydrží a ještě víc jich ani nevznikne? Že by byla prostě taková doba? Níže jsem zkusil dát dohromady pár možných důvodů…
Vzory
V mediálním ovzduší poletují příběhy slavných a atraktivních lidí, ne těch obyčejných. Dozvíme se tak snadno o všech, kteří zahnuli, podvedli, vyměnili, rozvedli, ukázali atd. Že ale o dvě patra nade mnou bydlí nějací Kropáčkovi, kteří jsou spolu čtyřicet let, vychovali tři děti a ještě pořád si nelezou na nervy, to se v Blesku ani na Novinkách.cz nedočteme. Máme pak pocit, že „vyměnit starou za novou“ (Paroubek, Topolánek, Kocáb a další) je prostě normální a měnit partnery jako kabelky (řada modelek, missek atd.) je vlastně „in“. Sice občas zaslechneme, že nějaký Eben nebo Morávková jsou prý s jedním partnerem už dlouho, ale to je spíš asi výjimka potvrzující pravidlo, co jiného.
Individualismus
Důraz na vlastní osobu, jedinečnost, kariéru, uznání od ostatních. Vůbec netvrdím, že je to špatná věc (například se mi líbí citát W. Churchilla: „Samozřejmě, že jsem arogantní a sebestředný. Kam bych se dostal, kdybych takový nebyl?“). Ale když se z takového postoje – neprosadit se znamená prohrát – udělá TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, dlouhodobé soužití s kýmkoli se dost komplikuje. Výborně to vystihl Xindl X v písničce Čert nás vem: „Jsme závislý na svý nezávislosti.“
Emancipace a změna rolí
Po tisíce let byly ženy ve stínu mužů, té „silnější poloviny“. Žena byla v lepším případě slabší a křehčí bytost, o jejíž přízeň a ochranu bylo třeba usilovat, v horším případě mužův majetek, se kterým bylo možno zacházet dle libosti. Tento základní postoj se začal zásadně měnit teprve zhruba před sto lety, a to ještě jen v západních zemích. Ve většině kultur je žena stále ten slabší a podřízený z dvojice (tradiční chápání rolí v katolických zemích, právo šaría atd.). S trochou nadsázky se dá říct, že jsme možná tak druhá až třetí generace od doby kamenné, která se opravdu snaží o rovnoprávnost mužů a žen. Dost velká a dost rychlá změna, takže to občas trochu skřípe.
Muži nechápou, že doba se změnila. Poslušných, hodných a oddaných žen prostě ubývá. Z mnoha příkladů si vybavuju citát svého „macho“ známého, single třicátníka: „ Já už jsem po několika vztazích docela skeptickej. Proto mám vlastní byt a když ženská začne mít nějaký kecy, tak můžu říct – něco se ti nelíbí? Fajn, klíče nech na věšáku a vypadni“. Anebo druhý, náhodně vyslechnutý rozhovor dvou opravdových chlapů ve vlakovém kupé: „Ty ženský vole, sebevědomí to má až na půdu a když už ti dá, tak ještě bude dělat drahoty a ksichty, jako že ti dává…to je jednoduchá rovnice: jakmile je víc problémů než sexu, tak konec.“
Ženy si naopak chtějí konečně a naplno užít zasloužené volnosti. Ano, doba se změnila. Takže si nemysli, hochu, že mi budeš poroučet nebo mi tady něco vykládat. Já mám svoji kariéru a svůj život a jestli se ti to nelíbí, je to tvůj problém.
Co k tomu říct? Chlapi, uvědomme si, že doba je opravdu jiná. Ženy nám nejsou nijak podřízené a je to tak dobře. A děvčata – ať už chcete nebo ne, jste ta krásnější, křehčí a zranitelnější polovina lidstva, s tím nic nenadělá ani narovnání platů ani kvóty na počet žen v politice nebo v armádě. My o vás potřebujeme usilovat, chránit vás a pečovat o vás. Tak nám nedávejte trucovitě najevo, že to nepotřebujete a že se bez nás obejdete. Žena, která nás k ničemu nepotřebuje, pro nás totiž tak nějak přestává existovat.
Čekání na toho pravého/tu pravou
Další docela rozšířený názor. „Ještě jsem ho/ji nepotkal. Až ho/ji potkám, tak to přece poznám, všechno bude najednou jasné a problémy zmizí…“. Znám sice pár takových případů, ale moc bych na to nespoléhal. Naopak myslím, že je víc těch, kteří se k naplňujícímu a funkčnímu vztahu časem „tak nějak propracovali“. Pro dokreslení uvedu bez dalších komentářů pár výroků, které jsem na toto téma zaslechl:
- „ V dobrém vztahu se k sobě postupně přibližujete“ (dotyčný tím nemyslel jen „do prvního sexu“)
- „Pokud ti ten druhý není vyloženě protivný, tak proč to nezkusit. Dobrý vztah se z toho vyvinout může.“
- „ Otázka není, jestli je on/ona pro mě ideální. Hlavní je, jestli já můžu být ideální pro ni/něj“. Kdyby takhle uvažovali oba, bylo by to docela fajn. Ale ať radši začne ten druhý, že.
A ještě jedna klasika: láska X zamilovanost. Svého času pro mě bylo docela překvapení, že většina vztahů má dvě fáze (omlouvám se za hrubé zjednodušení):
- Zamilovanost: Stav, kdy na tom druhém vidím samá pozitiva. Takový ten stav, kdy se mi motá hlava, musím na ni pořád myslet atd. Problémy neexistují. To může trvat pár měsíců, možná rok. Ale dřív nebo později přijde druhá faze.
- Každodennost: Růžové brýle jsou pryč, kromě kladů vidíme i všechny chyby, přijdou neshody, starosti, možná i děti, hypotéky a kdovíco ještě. Problémy najednou existují a musíme je řešit, domlouvat se, zvykat si, ustupovat a dělat kompromisy. Tento stav myslím dobře vystihuje hláška, kterou si pamatuju z vlastní svatby: “Manželství je dlouhodobé soužití dvou nervových soustav”. Jenže když tohle “dlouhodobé soužití” funguje, můžeme časem zjistit, že je to vlastně to nejlepší. Že právě o to jde.
Co dodat…
Určitě by mě napadlo ještě víc důvodů, proč se dlouhodobým vztahům dnes moc nedaří, a zrovna tak možná další napadnou vás. Já už ale dodám jen jednu věc.
Nedávno jsme měli úžasnou možnost strávit víkend s manželi Nagyovými z Prahy – jsou spolu padesát pět let, vychovali čtyři děti, mají X vnoučat a pravnoučata, oba dělali kariéru na vysoké škole, problémy s velkým P se jim v životě rozhodně nevyhnuly. Teď už jsou staří, jsou pořád spolu a jsou šťastní. Neuvěřitelné.
Ale alespoň je se o co snažit.